Není pochyb o tom, že kulturní díla jsou důležitou součástí naší historie. Kdo by například neznal Shakespeara či Leonarda da Vinci. Ovšem pravdou je, že děti o ně většinou zájem nejeví, nebo k nim mají dokonce odpor. V tomto případě však nemůžeme dávat vinu dětem. Většinou jsou hlavním důvodem rodiče, kteří při představování kulturních děl svým potomkům, byť s dobrými úmysly, udělali základní chyby. Tou základní je, že zde chodíme v podstatě přes násilí, což nikdy nemůže fungovat. V podstatě to znamená, že děti proti jejich vůli nutíme navštěvovat například divadelní představení, galerie, nebo je nutíme číst klasickou literaturu.
Je totiž jasné, že pokud něco děláme s odporem, rozhodně si k tomu nevypěstujeme pozitivní vztah. Nelze tedy očekávat, že se jim to najednou začne líbit. Ovšem chyby dělají nejen rodiče, ale také učitelé. I ti totiž ve snaze, aby se žákům klasikové líbili, vytváří naopak více problémů. Příkladem je, když jim nějaké dílo představují jako nějaký úžasný kousek, který se jim bude líbit, a vytváří v nich tak nerealistická očekávání. Když si jej potom studenti přečtou, budou zklamaní a rozhodně to v nich lásku ke klasice nevytvoří. Co bychom tedy měli dělat? V první řadě bychom se měli snažit, aby vše probíhalo přirozeně.
Například rodiče si sami mohou pouštět klasickou hudbu, nebo večer číst klasickou literaturu, jen tak, sami pro sebe. A jelikož děti se učí v raném věku především napodobováním, budou s největší pravděpodobností kopírovat i toto. Dále, pokud jim chceme tato klasická díla představit, měli bychom to dělat způsobem, který děti zaujme a bude vhodný pro jejich věkovou kategorii. Například je vhodné spojit je s hraním. Děti mají přirozenou zvědavost, a to je vhodné využít. Tak budeme mít nakonec jistotu, že z našeho potomka nevyroste kulturní barbar, nýbrž civilizovaný člověk, který dovede ocenit díla starých mistrů.